mokré prsty rozetnou mě ve dví
coby náznak naděje v bílé tváři
všechno mlčí
už ani posvátné rostliny neodpoví
nemohou sdělit to, co neví
ještě se učím
rozhrnu těžký závěs vědění
jen z druhé strany - špinavé ruce
všechno mlčí
i když to zjistím, stejně se nic nezmění
do peřin si přijdu pro chvění
které mě ničí
vlčí míza proudí v žilách
je jen mou, i když je cizí
všechno mlčí
…
chystá se nová knížka….huhuuu
ale zase jenom elektronická podoba….
takže kdo má zájem o trochu podpovrchu a sprosťáren, nechť se ozve a dodám mu to až k rypci….
Ty prostory ve mě evokovaly něco z undergroundu, trochu drogovejch linií a taky pohodu toho všeho nekonforního přístupu. Nikdy bych nepochybovala o něčem co vyšlo pod hlavičkou Silver Rocket a ani o něčem co vzniklo v Hradci Králové.
Tak tedy.
Co jsem ocenila na maximum bylo to, že člověk neměl prostor, aby něco neposlouchal. 1. a 2. stage se střídaly, takže člověk měl neustále nápor hudby do hlavy. Jenom přeběhnul vedle, do vedlejší povavrský místnosti a už mohl pokračovat v nekonečný pařbě. Přijela široká sorta lidí. Od flanelovejch košilí, až po vyumělkovaný městský stylaře s placičkama až na zadku. Seděla jsem v trávě a jako první co jsem si chtěla prohlídnout bylo prostředí, takže lidi a prostory.
Prostory jsme prošli dokonale až tam kam se nesmělo. Nedokážu uvěřit, že tenhle objekt chátrá a nic se v něm neděje. Je vyklizenej a jedinej, kdo v něm bydlí je parta feťáku, nebo bezdomovců. Protože tohle místo je schovávárna hadr a benzína je kousek. Při vyklízení tak šli ven nejenom střepy. Ale čísto bylo, že si člověk mohl ustlat prakticky kdekoliv. Potemnělý světlo a vlhký, takřka industriální prostředí bylo dobrým podkresem pro všechny kapely. Takže jsme si tedy ustlali u first stage a dali se do peklapávání nohou a poslechu.
První dítětem SR, hrajícím na Summer Swinger, byli Gnu. Valící se a proměňující jak rythmicky pulzující srdce z hudby. Na mě udělali dojem, ostatně jako skoro vše, co vychází pod SR. Tahle kapela má za sebou roky hraní a jak píše web raket “Gnu jsou pot, co je žízeň” . Mezi účinkíjími byli další na plánu Wollongong, na který jsme se přesunuli do vedlejší vyklenutý místnosti, která byla takticky hned vedle piva. Wollongong byli agresivnější a sekali to jak z praku, takže o zábavu postaráno. Moje osobní uspokojení přišlo ale teprve když hrála Zkouška Sirén. Pánové mě převezli. Kdykoliv jsem byla na jejich konzertě před tímhle, nebylo to tak živočišný rychlý a vůbec. Ušní bubínky praskaj a člověk je šťastnej jak školák o prázdninách. Elktročas mě nepřekvapili ani nepotěšili,čekala jsem to co bylo, což byl pro mě standart. Jinak perfektně zapadající do hradecký scenérie. OTK se mi líbili velmi a více než velmi. Přišli mi supernestandartní a divní a proto se mi to dobře poslouchalo. Moc dlouho jsem nevydržela, byl to celovečerní nápor a člověk už nevěděl kam s ušima a očima. Mezi tím vším proběhla change a vyměnili se Anyway a Lyssa. A tady mi to uniká, protože moje zblázněný mysl nevydržela a rozhodla se atakovat nejbližší otevřenou benzínovou pumpu kvůli cigaretám. Vrátili jsme se tak tak na Lyssu. zrovna se začínalo bláznit. Moje únava byla už ovšem tak velká, že těžko hodnotit výkony, nebo cokoliv jinýho. Ale stejně. Koho to, sakra, zajímá.
Takže nám hudební dýchanek zkončil a mi se plahočili přes půlku Hradce na místo úložiště splodin, čili nás. Uložila jsem se na zem k balkonu a hurá do sna. Ještě teď ve snu hledám tajný zákoutí pivovaru.
Takže dámy a pánové, uvidíme se 18.8. na Střeláku. Kde mé hvězdy Esgmeq ukážou, že ten špinavej rock´n´roll je taky jejich parketa.
Prosklené dveře mě vyplivly ze zaměstnání. Napustila jsem do plic čerstvý vzduch, který mi přiváděl na mysl výkend bez povinností. Byla jsem naladěna na pozitivní svazek strun, jelikož se mi narodila v pátek 3.8. sestra Elka (Leonka) a měla jsem z ní větší než velkou radost.
Autobus, jehož drajvování po silnicích a zácpách jsem prospala, mě vyvrhl u vlakáče v Turnově , kde na mě čekala slečna Kachna. Společně jsme se po svých vydaly na stop směr Radvánovice. Bylo něco kolem osmé večer a začínalo se smrákat. Udělali jsme malou zastávku na benzínce, která obsahovala :
5 balení cigaret značky Start (zásoba pro tři lidi na jedena půl dne)
2 litry bílého vína (zásoba pro mě na jeden večer)
a 1 balení sendičů (které mi přes noc někdo sežral).
Zkoušely jsme přemluvit pár pánů i dam na čerpací stanici, aby nás o kousek popovezli, ale nezadařilo se. Po chvíli křepčení s palcem nahoře půl kilometru za benzínou nás nabral sympatický mladý muž. Uměl dobře mluvit a poslouchal dobrou hudbu. I když celá cesta byla asi jen na deset minut, dobrý pocit v nás zůstal celý večer.
Prošly jsme areálem Šťastné země, k dětským trampolínám, kde si páni kluci Heřmaňák a Hrozný Láďa pokoušeli zlomit hlavu v přemetu, nebo nárazem těla o textilii. Viržínka jsme rozdali a jali se konzumovat alkohol z Kachnina minibaru (batoh). Po pár doušcích bílého jsem se vrhla na dětské skákadlo taky. A málem jsem ho ze sebe vytřepala.
V noci jsme lehce popili a pohráli na kytáru. Pepovi spadl spacák do deset metrů hluboké rokle, takže celý večer seděl na paletě, koukal dolů a opakoval “Kde mám spacák, já nemám spacák!” Nechyběl náš hit “Mrdat prdel, Jarda, Karel”, který se proměnil v “Petr Havel” (všemi oblíbený plstňák Péťa) a násladně na “Václav Havel” (politice hod nevzdáme, ale jemu jo). Ohnili (nikoliv od slova hnít) jsme se až do druhého dne. Spala jsem venku. Byla bych umrzla, kdybych nebyla zachráněna mikinou.
Ráno jsme se vydali na nákup. Koloniál jsme našli snadno. Před ním seděl vejpitka a něco pokřikoval. Dalo se top těžko rozeznat, ale když se člověk soustředil tak se dozvěděl životní filosofie hehe 
“Včera mě porazil autobus…” “Dneska v noci jsem spal ve vaně!” “Koupil jsem si auto, ale nejede, protože nemá kola.” atd.
Na zpáteční cestě jsme se rozhodli podniknout pátrací akci na téma pepův spacák, takže jsme to vzali oklikou kolem odvodňovací stoky, šplhali a hlouzali po strmém kopci, až jsme se dostali na skálu na perfektní výhled jak na bojiště, tak i na hrad Trosky a přilehlou krajinu na za námi. Chvili jsme seděli v poli a popíjeli Michalova ferneta, pokuřovali a očumovali okolí. Dole na bojišti už se chystalo k rytířským zápasům, takže jsme se přesunuli na čumendu na kraj skály. Pozorovali jsme jak do sebe pánové ve zbrojích šťouchají mečem v provizorní aréně. Spacák nalezen vedle žumpy.He
Zakotvili jsme to v lehce podnapilém stavu u stanů. Čekali jsme na odpolední bitvu, která měla začínat někdy kolem čtvrté. Čas jsme si zkracovali třískáním se meči (nutno podotknout, že mám namožené všechno svalstvo). Moje bojovná agrese s mečem v ruce odrovnala Romanův palec.
Přesunuli jsme se na bitvu, která právě začínala na místě určeném pro bojiště a pozorvoali hemžení a dění. Mezi tím nám byl vyprávěn příběh o loupeživém rytíři, který dostal zálusk na stříbro těžené ve středověké vesnici. Tu následně přepadl, aby se bohatství zmocnil, ale byl vyhnán z boje i ze země. Bitva jako taková byla odpoledne dost unavená. Rytíři se potili ve zbroji a mohli si dát jenom pito, takže byli střízliví a unavení. Odpolední část rozbroje byla trochu nudná. Odpoledne jsme zasvětili spánku. A přijela má drahá K.
Probudila jsem se až před devátou večer, před noční a zároveň druhou částí bitvy. Ta byla mnohem štavnatější, protože páni rytíři už v sobě ten povzbuzující alkohol měli. A vůbec byla tma, takže nebylo vidět, že do sebe netřískají doopravdy. Bylo to říznější a kratší (možná jen subjektivně). Víc se bojovalo přímo na poli a ne jen u vesnice. Jako laik úroveň opravdu neposoudím. Na mě ta noční bitva udělala pěkný dojem.
Hlavní program se přesunul na horní podium, kde probíhala absolutně nudná a amatérska ohňová show. Která mě donutila ke šlebu a odchodu.
Hledala jsem své přátelé a nemohla jsem je nikde naleznout.
Nalezla jsem je.
Pili jsme.
A ráno hurá domů.
Byl to hezký víkend.
Tanči kolem popela a kostí
zpívej a odpoutej se světu
hraj si a maso obroste srstí
nad tělem vyřkni posvátnou větu
můru světla zachy’t v letu
látkou toho anděla dej tělu dech
V postundergroundovém a alternativním duchu se nesl hudebně alkoholický víkend v údolí Milkovice u Libáně v Čekém ráji. Lidí přijelo nemnoho. Dokonce méně než třeba minulý rok. I s hudební produkcí to bylo podstatně řidší a neukázněnejší než minulý rok.
Tohle vše však dokázala vyvážit přemíra dokonalých, až filmových situací… (a přemíra bílého v mojí krvi)
Libáň mě uvítala slunečným počasím. Nebylo moc hodin a moji přátelé byli teprve doma nebo na cestě. Usedla jsem tedy do hospůdky na náměstí, která se stala přístřeším i pro jiné návštěvníky kozího mejdanu. Všichni kouřili Startky a pili zlatavý mok k česku patřící. Moc rozhovorů lidí kolem sebe jsem nezaslechla, věnovala jsem se shánění stád frendíčků, aby už konečně dokvačili na meeting point. Převlékla jsem se a otevřela krabicák. A v tu chvíli to všechno začalo.
Svižným krokem jsme vyrazili směr Dětenice -> odbočka na statek Standy Pence. (svého času si ho jistě pamatujete jak horlivě brojí proti policejnímu zásahu na czechtekku v roce 2005) Po cestě nás nabral usměvavý mladý muž ve škodovce a hned po nás dva dredaře, které naskládal na nás. Vyvezl nás až nahoru na kopec a vyložil. Zamířili jsme ke vstupu do stodoly, ve které se běžně hraje. Tentokrát se obsuď nelinuly tóny netóny, ale pouze zvuky šůrování a vyklízení kozo-oslích výkalů ze země. Odvážně jsme prošli skrz.
Produkce fungovala hned venku za nálevnou. Do stodoly se přesunula v sobotu. V tuhle chvíli (a mimochodem po celý zbytek výkendu) se tam nacházeli podnapilí punkové skřehotající do mikrofonu a somrující na širokém okolí, ať zahrají Somráci jsou do práce od Brutus
Kdybych měla psát o kapelách co se tohoto mejdanu účastnili, nenapíšu nic. A to proto, že v téhle alternativní malosti, jako jsou Kozy, nezáleží na tom kdo tam hrál. Důležitá je atmosféra a uvolněnost, kvůli které se tam sjíždíme od ledaskuď. Takže se neptejte kdo tam hrál, ale proč.
O kulturní úrovni pomlčím už také proto, že jsem sama strávila padesát procent mejdanu u vinárny, nebo za nástrojem či mikrofonem. Spoustu času jsem věnovala Heřmaňákovi a našim divadlům a hrám, které nešly ocenit áčkem nebo béčkem, ale člověk musel přejít abecedu až k interpunkci.
Když se SP začal v sobotu večer prát a já šla kolem, řekla jsem si, konečně jsou to Kozy se vším všudy
Naslouchali jsme sobě, pili jsme, věřili jsme a měli jsme se dobře.
A děkujem.
PS pro Kejklíčka: Hate you so much, my Lord, and you hate me too . Yeah Bitch !
V rozsolu mírnosti pohyb je omezený
lektvary vařím si - nápoje svobody
“Všímej si všeho, co zračí tváře ženy,
vnímej to vše - a všeho změny.”
Skrz bránu z tamburíny - skrz vějíř z cigaret
skrz křehké sklo propadnu do vody
stromům už nespočítám kruhy jejich let
knihy mě odnesou k velké matce zpět
(knihy mi vyprávějí podivné příhody)
jednou
až ztratíš soudnost
vezmeš ho za ruku
řady svých zubů skryje za rty ze žížal
kroky tvé lesem povede dál
a jeho dech ucítíš na krku
kůži má z látky a tvář z papíru
oči pak z vajec které ti daroval
němý a slepý vlk ti zanechal srst na šatech
rány tvé zašil
po tom co tě pokousal
lesem vede tvé kroky dál
a z břicha vyndává poslení steh
neberho za ruku má drahá
ač mírny
tělo má vraha
Když sejedeš z cesty ve tmě ji nenajdeš
čím víc ji hledáš
tím víc ji ztrácíš
v bludném kruhu zpět se vracíš
skrz zrcadlo zpět neprojdeš
neber ho za ruku má drahá
ač mozek mírný
tělo má vraha
Ten barák byl rozbitej na tisíc kousků, jak dětskej hrnek. Buď
jsem už blbě viděl, nebo bylo fakt málo světla. Z odrobený omítky
se válely na zemy kupky a hroudy, jak z mejch představ. Smrdělo
to tam jako v koši prádla z první republiky. Nabral jsem tu
omítku a nasypal si jí do pusy. Kousal jsem ji jak to nejlepší
kalcium. Jazyk spálenej. Mouchy plnej. Všude jsem viděl Alešky
oči a toho divně sněhobílýho koně, co se občas objevil ve vokně.
šoupal jsem, podrážkama tak dlouho, dokud jsem neutzřel z
kočičích hoven a prachu dokonalou pastu.Měl jsem vod toho celý
boty.Propad jsem se někam do, ty vole, černoty. A nade mnou půdní
hovna a vůbec všechno. I mraky měly tvar hovna. I já jsem byl
řídkej a voňavej, jako kojenecká stolice.
V tom baráku si hrály nějaký měšťácký děti, asi. Nebo co. Chtěl
jsem šukat ty zatuchlý stěny, co mi připomínaly její nevypraný
kalhotky.Ráno jsem sežral nějakou mouku rozpuštěnou ve vodě. Bylo
to slizký jak horký pohlaví. Chtěl jsem pryč, ty malý blbý
parchanti po mě házej šutry. skály. Běžet jak pominutej. Jak
idiot. Slyšel jsem, jak se ty balvany za mnou tříští. Byl jsem
slepej a látky mi otvíraly oči. Jezdily mi po oblyčeji až k
mozku. Byl jsem rozvázanej a během, kurva, svobodnej. Jezdící
schody do nebe, co mě zachráněj vod Tebe. Jak jsem utíkal, vcucla
mě branka do nějaký zahrady. Byl tam barák, co měl stěny
prosklený, plný bílejch, sněhobílejch tvorů s prázdnejma vočima.
Piksly vod bombonů. Vyjedený.Bylo mi z nich blbě, ale zvracel
bych jenom to obilí, jenom tu lepkavou mouku, hořkou vod
žaludečních šťáv. Celej ten dům měl otevřený okna do kořán.
Kořány.Vsávaly mě. Chtěly abych šel dovnitř. Do toho cizího
světa. Přehodil jsem nohu dovnitř, do toho nemocničního jogurtu s
příchutí dezinfekce. Vstrčil jsem do tý hmoty ruce.
Kostnatý hnědý pařáty mi pomohly do cizího. Namodralej odstín mi
uklidňoval myšlení na bod tajícího ledu. Nikdy jsem neškrtal, ale
tuhle situaci bych škrt. Prej Maju. Jmenuje se prej tak. Ruce
protkaný krevženoucíma trubičkama. A vlaštovky nad jeho hlavou,
jak příkrov andělů, co maj černobílý hovínka.
“Neštěkej na psa, kterej kouše.” Maju sebou kejval jak pominutej
horečnatou zimnicí. Inverzní. Furt jsem v ruce žmoulal kalhotky.
Suvenýr z největší a nejnásilnější lásky darovanej. Ten člověk v
nemocničním andělíčku co seděl na loži přede mnou, upíral voči na
tu lodžii skrz kterou jsem atakoval tohle prostředí. Mával rukama
nad hlavou a poučoval mě vo životě. Ležel jsem na zemi u jeho
voprejskaný železný postele se švírama pro kšíry na blázny. Ruce
měl votlačený. Dupal nohama po zemi. A pleskalo to jako osušená
ryba na linoleu. Kolem chodily bílý pláště. Chtěl jsem ho šukat
do zadku, ale pak jsem ho radši vzal tim voknem ven.
V nosní dírce mi uvíznul prst neznámýho chlapíka. Podíval jsem se
do podpaží a zjistil jsem, že ty chlupy nejsou moje. Šakal mě
ošukal, už asi po pátý. Nesere mě to. NOže mě serou. Řežou mě do
očí - to už nemám panenky, jsou v kufru na půdě a práší se jim do
jejich malejch kundiček.Šel jsem se na ně podívat. Už ani vlhký
nebyly, jak byly zapadaný. Viděl jsem na nich ty zářezy z
minulýho večera. Někdy bych chtěl mít píču.
Schody vrzaly a byly tam všude hovna od kun. Kunda. Na zemi byly
nějaký vlasy, asi Alešky - furt si je trhá a pak mi jima zacpává
pusu a jiný otvory. Ukápla mi slina, rozmáz jsem ji, Mám chuť
onanovat.
Mezi sračky půdního světa dopadá boční zelený světlo. Tady jsem
zelenej jao po lajně největšího hovna s kouskama předvčerejšího
oběda.Včera jsem šukal kluka pod zákazem vjezdu. Musel jsem ho
pak přejet autem, aby to neřek mamince. Mám jeho pubický
ochlupení na kapotě. Se na něj kouknu z vikýře. Kšanda jde někam
ke kostelu. Jdu se podívat za sršněma.
Musel jsem potom zatraceně dlouho korzovat v autě, abych potlačil
tu pocitovou invenci v sobě. Nevěděl jsem kam jedu, ale ved mě
bílej kůň, co měl oči jako Aleška. Kšandu jsem ten den naložil,
ale po pár metrech jsem mu vodevřel dveře a vykopnul ho. Ať de za
sršněma, čurák jeden.
Jel jsem pak do tý chaty a musel jsem si čuchnout k tý skvrně.
Pak tam byly nehty na zemi, teda v těch švírách v podlaze. Mám ve
skrýši nějaký třešňový pyré. Našel jsem tam i ty kalhotky, zelený
s pusou na zadku. Trochu už hnijou, seschlý a mokrý krví. Beru
sekyru a čuchám si ke kalhotkám. Vzadu jsem našel nějakej
špiritus a nalil si ho na jazyk. Pálil jak mexický chilly. Měl
jsem pocit, že mě čistí, tak jsem se jím polil celej. Byl jsem
čistej, ale hnil jsem uvnitř. Kalhoty jsem si zastrčil pod
kalhoty. Cejtil jsem její krev v místě tvoření. Onanie.
Šel jsem se pak podívat na její hovno. Jednou sem šla, bylo jí
trapně prej. Bylo už seschlý, ale bylo tam furt. Otisk jsem v něm
svoje přirození. Musim domů, mám tam konzervy a už se vo ně musim
starat.
